HISTORIE OPERACE šedého zákalu

Reklinace čočky má ale několik zásadních nedostatků:

Zkalená oční čočka ve sklivci může po delší době vést ke vzniku buď odchlípení sítnice nebo druhotného zeleného zákalu. Oba tyto stavy vedou ke slepotě oka.

Z tohoto důvodu byl chirurgický postup časem obměněn, i když to bylo v polovině 18. století, takže reklinace jako chirurgický postup se prováděla neměnným způsobem asi 4 000 let.

I když při reklinaci čočky vše proběhlo dobře, operovaný pacient měl zásadní problém. Uvolněním čočky v oku chybí +20,0 dioptrií, které čočka tvoří v lomivém aparátu oka. Normální oko bez vlastní čočky vidí velmi rozmazaně, lidské oko bez čočky je schopno rozeznat nejvýše počet prstů na ruce ze vzdálenosti asi jednoho metru. Přesto byla reklinace čočky dobrodiním pro miliony lidí, kteří kvůli šedému zákalu přestali vidět.

Očná chirurgia v stredoveku

Na vedlejším obrázku ze středověku je zobrazena operace oka, jak byla pravděpodobně rutinně prováděna na tržištích. Autor obrázku ale o technice asi pouze slyšel, protože je velmi nepravděpodobné, že by se tento sice primitivní, ale na přesnost zákroku náročný výkon prováděl vestoje.

Spoléhání se na pomoc partona nemocného (viz pravděpodobně sakrální předmět v rukou operovaného) bylo jistě nedílnou součástí duševní přípravy jak pacienta, tak chirurga. Při tehdejší úrovni znalostí o fungování oka a asepse to bylo zcela jistě nezbytné.

Problém náhrady chybějících +20,0 dioptrií v oku byl od středověku řešen nošením tlustých brýlí (brýle jsou v Evropě známy od 13. století). Chybějící lomivost čočky nahradí brýle s čočkou +10,0 dioptrií, což jsou skla, která bylo vidět ještě poměrně nedávno u mnoha starších lidí po této operaci.

Na vedlejším obrázku je pozdější a také asi přesnější zobrazení reklinace čočky. Chirurg drží v ruce reklinační jehlu, kterou zavádí do oka nemocného. Další má připravenou na stolku. Pomocník fixuje hlavu operovaného, protože správné zavedení jehly do oka vyžaduje přesnost.

Na spodním obrázku je už nákres postupu z pozdější chirurgické učebnice.

Za současné fixace víčka se reklinační jehla zavádí do oka bělimou asi 3 mm za okrajem rohovky tak, aby se její hrot po zasunutí oka objevil v zornici za duhovkou. Zapáčením pak dojde k odtržení čočky ze závěsného aparátu a k jejímu pádu do sklivcového prostoru.

Katarakta je ochorenie šošovky

Reklinace se jako postup prováděla asi 4 000 let, přesněji do roku 1745, kdy Francouz Jaques Daviel provedl první extrakapsulární extrakci šedého zákalu. Podstatou inovace postupu je odstranění obsahu zkalené čočky řezem z oka ven. V oku bylo ponecháno pouzdro původní čočky, které se časem zkalilo, takže asi po půl roce se rutinně provádělo protětí druhotného šedého zákalu - ve zkaleném pouzdru byl vytvořen otvor, který umožnil průchod světla na sítnici.

Pak už šel vývoj rychle:
Aby se nemuselo provádět protětí druhotného šedého zákalu a operace byla provedena v jediném chirurgickém zákroku, byla koncem 19. století zavedena technika intrakapsulární extrakce, tj. čočka se odstranila velkým řezem z oka celá i s pouzdem. Řez byl prováděn Graefovým nožem a čočka se vybavila z oka buď speciálním manévrem jakoby vymáčknutím nebo uchopením za pouzdro speciální pinzetou.

Při použití této techniky bylo při operaci výhodné, když šedý zákal tzv. "uzrál" - to znamená, že díky autolytickám procesům se čočka zmenšila, což bylo výhodné, neboť z oka se čočka odstraňovala vcelku.

Na této sekvenci obrázků ze starší učebnice je zobrazen chirurgický postup ektrakapsulární extrakce, jak byl prováděn mnohde u nás ještě před 20 roky. Základem operace je jediný přesný řez rohovky pomocí Graefova nože a následně vybavení celé zkalené čočky Davielovou lžičkou. Tento zákrok, pokud byl proveden erudovaným chirurgem, byl velmi rychlý (nejdéle 5 minut), ovšem operační komplikace byly bohužel časté.

Technika intrakapsulárnej extrakcie

Konečným vývojem intrakapsulární techniky extrakce katarakty byla tzv. kryoextrakce. Čočka, po otevření oka, se namrazila na speciální sondu a kývaným pohybem byla z oka vytažena.

Tento postup přežíval v oftalmologii několik desítek let do doby, než se Angličan Harold Ridley pokusil v roce 1949 naimplantovat první moderní umělou nitrooční čočku.

Při intrakapsulární extrakci nezůstává z původní čočky v oku nic. Aby však bylo možné novou čočku do oka fixovat, je nutné opět se navrátit k opuštěné technice extrakapsulární extrakce, ovšem značně vylepšené. V oku se tedy ponechá vlastní pouzdro původní čočky, které i při zkalení obsahu čočky zůstává čiré. Do tohoto pouzdra se pak usadí nová čočka z umělé hmoty.

Prof. Harold Ridley, otec modernej oftalmológie

Skutečně málokdo z oboru mimo oftalmologii může docenit velikost Ridleyho novátorství. Tento umíněný oftalmolog pracoval na své vizi implantace čoček do oka několik desítek let, dokud nebyly jeho postupy široce akceptovány. O jeho významu pro moderní oftalmologii svědčí nejen jeho zvěčnění na známkách a medaili, která je každoročně udělována za přínos v oboru oční implantologie, ale i počet citací jeho jména v odborné literatuře. (Nakonec: zkuste si zadat do libovolného vyhledávače celé jméno tohoto oftalmologa - "Harold Ridley".)

O profesoru Ridleym se vypráví nejedna historka, takže snad jen ta nejznámější. Když se Ridley rozmýšlel, jaký materiál použít na svou první nitrooční čočku, pomohlo mu, že pracoval po skončení 2. světové války jako lékař na vojenské základně. Zde si všiml, že mnozí letci, kteří se aktivně účastnili bojů o Velkou Británii, mají často jako následek vzdušných soubojů o Británii v očích zasekané kousky plexiskla, z kterých byly vyrobeny štíty kabin stíhaček. Normálně cizí těleso v oku znamená komplikace a nakonec ztrátu oka, ale v tomto případě kousky plexiskla nevadily a oko je tolerovalo. Ridley proto svou první nitroočníčočku vyrobil z plexiskla (PMMA) a tento materiál je v mnoha chemických modifikacích se užíván pro výrobu nitroočních čoček dosud.

Prof. Otto Wichterle

Ve své původní podobě v 50. letech, kdy se operovalo bez mikroskopu, byla implantace nitrooční čočky relativně hrubý výkon. Tato operace se proto rozšířila ve světě až po zavedení práce s ultrazvukovými přístroji pro fakoemulzifikaci a s operačními mikroskopy. Současně probíhaly intenzívní výzkumné práce na nových materiálech a konstrukcích nitroočních čoček. Tyto práce využily i polymerních materiálů vynalezených v tehdenší ČSSR.

Prof. Otto Wichterle své převratně inovativní materiály původně určil pro výrobu kontaktních čoček, v sočasné době jsou ale základem materiálů pro nové typy nitroočních čoček.

Prof. Otto Wichterle

První nesmělé snahy o implantaci nitroočních čoček u psů se objevily v 50. letech minulého století, ale teprve zásadní rozvoj této techniky v humánní medicíně umožnil zavést nové chirurgické postupy i ve veterinární medicíně.

• V zásadě jde o použití těchto postupů:
• mikroskop s koaxiálním osvětlením
• fakoemulzifikace
• speciální veterinární nitrooční čočky

Psi díky své vysoké prošlechtěnosti trpí šedým zákalem často. V naprosté většině případů to jsou zákaly způsobené věkem zvířete, pouze velmi malá část je vrozených. Některé rasy jsou přitom vnímavější a šedý zákal se u nich vyskytuje častěji.

Díky významnému pokroku v humánní medicíně můžeme proto nyní pomoci i svým čtyřnohým přátelům.